Na Bečvě byly kačeny.

19. července 2015 v 22:31 | Linda Mamerria |  Zápisník
Dnešní směna byla opravdu strašná. Lidi byli drzí, nezdravili a pořád se jim něco nelíbilo (třeba fakt, že nemají na kartě dostatek peněz). Všechno jsem odnesla já. Byla jsem z toho špatná, utahaná a pěkně nabručená. Cestou domů jsem viděla alespoň částečně skrz paneláky úžasný západ slunce. Hned po příchodu jsem si sbalila na cestu Spritz (od Avanti tuším) a jela jsem se podívat k řece, odkud je nejlepší výhled. Než jsem se ale vůbec někam dostala, měla jsem po parádě. Slunce zapadlo, obloha se zatáhla a hrozilo, že už domů nedojedu suchá. Sedla jsem si teda v parku, popíjela a koukala jsem se na protější kopec, kde se honily blesky. Voda v řece ale byla nádherná. Vítr vanoucí v proti směru vody vytvářel na hladině nádherné jemné vlnky. Když jsem se po chvíli ohlédla za sebe, nestačila jsem se divit. Obloha se na chvíli vyjasnila a na nebi se tak rozlily krasné červeno-oranžovo-růžové odstíny. Ihned jsem se zvedla, popadla kolo a jela jsem se podívat dál po řece. Na vhodném místě jsem zastavila a koukala jsem se. Jen koukala. Hodně lidí má potřebu cestovat, aby se cítili tak nějak lépe. Aby si dokázali, že něco viděli, ale mně stačilo bohatě tohle. I když jsem viděla až finále, neskutečně mě to uklidnilo. Poslední dobou se zaobírám různými otázkami o sobě samé a takové to momenty mi pomáhají uchopit fakt, že ne vždy má všechno odpověď. Někdy se stačí zaměřit jen na přítomnost. Vnímat tu krásu kolem i v nás. Odpoutat se od veškerých problémů, hodit je za hlavu a užívat si jedinečnost času, který máme.

Podél řeky jsem se pak vracela i domů. Hladina se pořád naprosto famózně třepotala a téměř ve tmě jsem na ní pozorovala kačeny. Byla tam jedna velká rodinka, plavala uprostřed. Jen tak, volně a svobodně.

Ne, můj život je můj. Nemusím vycházet vždy se všemi. Nemusím se podřizovat názorům ostatních. Nebudu dělat věci tak, abych se líbila. Já prostě jsem a mám se ráda se vším všudy. Proč se neustále zajímat o názory ostatních, když na nich pak vlastně vůbec nesejde? :-) Ale jsou názory a připomínky pár lidí, které ocením vždycky - moje rodina a nejbližší přátelé. I ty kačeny si plavaly pospolu - byla to jedna velká rodina.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Yuuta Yuuta | Web | 20. července 2015 v 2:57 | Reagovat

wohhoh! Hodně něco takové taky píšu, ale většinou to navážu na nějakou random povídku, kdybys měla chuť můžeš si ji u mě přečíst. Jinak... Dost dobře tě chápu, mám podobné pocity. A budeš se divit, ale... měli je lidé již dříve ku příkladu E.M. Remarque, "Kolem nás byl nádherný, ničm nerušený mír, měl jsem pocit, že přírodě je úplně lhostejné, co na zemi provádí to zlé mraveniště zvané lidstvo." Nějaké podobné povídky na tohle téma taky trochu píšu a to ještě dřív než jsem tohle četla a ještě dřív než jsem narazila na tebe, je to dost... zajímavé--

2 Sharon Keith Sharon Keith | Web | 21. července 2015 v 15:29 | Reagovat

My jsme měli docela (v rámci možností) dobrou partu, co se lidí ve třídě týče. I když několik z nich si udělalo taky takovou tu skupinku, ve který kritizovali všechno, co my ostatní udělali.
Rozlučku s učiteli jsme taky neměli, se sebou naštěstí jo. A sešli jsme se dokonce ještě asi i měsíc po maturitě (už né ale v tak hojném počtu, jako v den konce maturit.. :X :D).

Jinak ten výlet k řece musel být fajn. Včera jsme s pár kamarádama vyrazili na kolech na výlet. Původně jsme měli jet asi jen 20 km (10 tam, 10 zpátky), ale ve finále z toho bylo skoro 60 :D Bylo to ale strašně fajn. Jeli jsme po cyklostezce podél Labe a domů jsme se vraceli při západu slunce, takže bylo strašně fajn, když jsme jeli, a vlevo řeka a vpravo jen pole a za nimi ten západ slunce. Prostě boží, takový chvíle mě celkem uklidňujou)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama