Hostýnské vrchy

29. července 2015 v 19:37 | Linda Mamerria |  Ty naše hory, Ta naše zem
Už od začátku prázdnin jsem pociťovala silnou touhu vypnout a utéct od lidí. Lákaly mě myšlenky jet na výlet. Můj drahý mozek neustále otravoval vzpomínkami na školu, co všechno jsem podělala, co jsem mohla udělat jinak a děsil mě (a stále vlastně děsí) nadcházející semestr. Věděla jsem, že se mi nepodaří sehnat nějakého parťáka na uskutečnění mých šílených plánů, tak jsem musela vyrazit sama. V mém jinak nacpaném rovzrhu jsem našla volno ve čtvrtek 23.7. a v pátek 24.7.

Samotné plánování akce začalo zhruba dva dny předem. Jako destinaci jsem zvolila k mému městu velmi blízké Hostýnské vrchy. Prvním důležitým krokem bylo vybrat trasu (samozřejmě ze veliké podpory mapy.cz na seznamu). Chtěla jsem co nejpohodlněji přejít celý hřeben z Valašského Meziříčí až do Bystřice pod Hostýnem. Když jsem si načetla poprvé profil trasy, hned jsem zavrhla značnou část cesty po červené. Vylézt na nejvyšší vrchol vrchů Kelčský Javorník bylo lákavé, ale nepřišlo mi to dostatečně pohodlné. Zvolená cesta nakonec spočívala v rychlém vystoupání nahoru, kde jsem se držela až do samotného konce.

Počasí se celý týden chovalo všelijak. Neustále jsem kontrolovala předpověď a stále jsem nevěděla, co vůbec čekat. V jednu chvíli mi hrozily silné bouřky a k tomu tropická vedra, kdežto pátek se měly teploty držet na 24°. Ve čtvrtek - den odjezdu u nás bouřky opravdu začaly. Trochu skepticky jsem si sbalila batoh, ale nikam jsem se zatím nechystala. Do dvanácté se naštěstí počasí uklidnilo a já se těšila na spoj ve dvě. Jenže! Na poslední chvíli jsem si vzpomněla na karimatku...a nebyla. Z domu jsem vylítla co nejdříve to šlo a vzala to přes Sporitisimo. Koupila jsem jednu z nejlevnějších karimatek za 249,- a utíkala jsem na vlak (stejnou karimatku jsem pak dokonce několikrát "potkala" na zádech iných turistů).

První zmatení přišlo hned ve Valmezu. Na kterou stranu to mám jít? Podle mapy jsem si to vcelku pamatovala, ale nikde jsem neviděla slibovanou turistickou značku (což mě rozhodně neuklidňovalo). Totiž, Linduška si nestihla vytisknout žádnou mapu a turistickou mapu Hostýnských vrchů doma nemáme, protože tam to všichni přeci znají. Trasu jsem měla hlavně "uloženou" v paměti a pak napsaný tahák na malém ušmudlaném papírku (stylem: červená - Lázy, zelená - Troják, modrá - U Tří kamenů....). Hned jak jsem značku našla na první lampě (doslova), vyrazila jsem ku svému cíli - Hostýn.

Červená mě z města "vykopla" celkem rychle a celkem rychle šla i do kopce. Nebylo to nic šíleného, mírný asfalt, kde občas projelo nějaké to auto. Nepříjemným byl hlavně začínající déšť a já hned na začátku vytahovala pláštěnu (naštěstí jem ji potřebovala opravdu jen první hodinu cesty z celého výletu). Z domu jsem si jako první záchytný bod pamatovala vesničku Lázy a nemohla se dočkat, až se tam dostanu. Šla jsem už pěknou chvíli, cesta mířila pořád vzhůru (občas mi mýtiny v lese poskytly nádherné výhledy) a najednou jsem uviděla domky. Lázy! Alespoň v tu chvíli jsem v to doufala. Cedule žádná, kdo ví. Kousek nad osadou jsem zastavila u cedule "Naučná stezka T.G.M.". Aha. No to jsem opravdu netušila. Podle mapy jsem zjistila, že Lázy jsou ještě kus přede mnou a že cesta povede ještě výš do kopce. Začala jsem se bát. Slunce už nebylo tak vysoko, jako v poledni a značka ukazovala do hustého (snad smrkového?) a temného lesa. Ze srandy jsem své nohy přemlouvala k chůzi větou, že "Bude mnohem hůř." Kdybych si jen tehdá uvědomila pravou váhu těch slov, asi bych se hned otočila a pelášila zpátky na nádraží :D.

Cesta neubíhala, pořád jsem šla do kopce. Po shlédnutí hodinek uběhly jen dvě hodiny. Cože?! Už jsem chtěla domů a došla mi voda v malé láhvi (a kdo má proboha lovit tu velkou z batohu). Cestu mi v "černé hodince" zkřížila cedule s nápisem STUDÁNKA. Slezla jsem metr do lesa a tam krásné posezení. Jo! Sedla jsem si, napila, odskočila si (jako bych najednou přibrala 10 kilo, spocené šortky a kalhotky jdou fakt těžko sundat a ještě hůře nandat) a nasoukala do sebe banán - to abych nabrala energii. Otočím se, že vyrazím a kousek u další lavičky vidím nějaký bordel. Šla jsem blíže a to byly věci! Hromádka oblečení, kartáček, pasta. Různě se to válelo na zemi a samozřejmě pěkně zmoklé. Přímo na lavičce pak byla promočená Bible a nějaké pouzdro. Pohled na ty věci mě šíleně vyděsil a já se jala úprkem pryč. Kdyby tam byl aspoň batoh, nebo vůbec další důkaz o přítomnosti člověka, ale já tam seděla 10 minut a nikde nikdo! Na blízké rozcestí (kde se křížila se stezkou i cesta) jsem dorazila už docela uklidněná.

Záchvaty strachu a nedůvěry v sebe sama mě znovu přepadly až po telefonátu mojí ustarané maminky. Prošla jsem totiž několika místy, kde se les potkával s polem (byly tam všude nádherné výhledy) a byla jsem taktně upozorněna na stavy divočáků v Čechách - silně přemnožení. A začala jsem nervit a to až do konce mého putování. Neustále jsem poslouchala zvuky lesa, jestli tam náhodou není nějaké to chrochtání. Bedlivě jsem pozorovala i své okolí a vymýšlela strategie úprku na stromy. A když se cesta stáčela okolo kaliště! To bylo namále! Do Láz už ale nebylo daleko. Malebná vesnička na kopci plná milých a přívětivých lidí. V místní hospůdce jsem si dala malé pivo, pokecala s místními a valila dál.

Znovu jsem šla temným lesem, znovu blízko pole a znovu jsem se bála. Cestu mi zkřížila jedna laň, ale jinak mě doprovázela jen jedna moucha. Dalším bodem na mém taháku byl vrchol Čečetkov. Už z fotek z internetu jsem nečekala nic extra a taky že nebylo. Zase jenom les. kdybych se tak nebála (zbytečně samozřejmě), asi bych naň měla jiné vzpomínky (nebo alespoň nějaké).

Mé očekávání předčil až vrchol Bludný. Vyšplhat se na něj bylo po několikakilometrové cestě náročnější (kór s batohem), ale ty výhledy byly dokonalost sama! Lákala mně možnost zde ukončit den, ale slunce se ještě drželo nad kopci a já bych určitě ještě dlouho nezatuhla. Zamířila jsem k Marušce. Taková hezká dřevěná rozhledna. No tam zase bylo lidí. Spousta párů sem šla pozorovat západ slunce (a že teda byl nádherný!). Jelikož je to stavba dosti otevřená, roztáhla jsem si karimatku v mezipatře, které bylo nejvíce kryto před silým větrem, který na vrcholech kopců bývá. Schoulila jsem se do spacáku a těšila se na klidný spánek, který se samozřejmě nekonal. Ještě o půlnoci jsem neustále slyšela divné zvuky a bála se, co za potvoru to dole venku je. Prasata by se navrh za mnou po těch schodech nedostala, ale co takový toulavý pes?!

Druhý den jsem se vykašlala na nějaké východy slunce nebo brzké vstávání. Kolem páté jsem si sice byla odběhnout, ale slucne bylo ještě schované za kopci. Beskydy byly zakryté mlžným narůžovělým oparem, ale více vidět nebylo. Po osmé jsem se probudila definitivně a v 9 už byla na cestě. Za malou chvíli jsem se dostala na další záchytný bod -Troják. V hospodě jsem se občerstvila kofolou a natankovala vodu do zásoby. Odtud už byla cesta mnohem klidnější a pohodovější. Podle cedulí jsem zjistila, že jsem z Naučné stezky T.G.M. navázala na Hostýnskou běžeckou magistrálu, která už je mnohem frekventovanější. Na samotný Hostýn nebylo daleko.

Část magistrály byla pro mě stále velkou neznámou, ale brzy jsem došla k úsekům, které dobře znám. Je to část hezká, pohodová, hlavně po hřebeni s pár výhledy, i když převážně lesem. Přeci jenom ale jedno zastavení musím nazvat jako odporné. U Tří kamenů je sice lavečka (a dokonce pod stříškou), místo je to ale podle všeho velmi turisticky vytížené a taky to tam tak vypadá. Bála jsem si vůbec sednout, natož položit batoh na zem. Byl tam neskutečný bordel. Na tyčce sice vysel pytel na odpoadky, ale byl přeplněný a hromady obalů se válely i kolem něj. Příliš jsem se tam nezdržovala a raději jsem pokračovala v cestě.

Ve 12:00 jsem seděla konečně kousek pod Hostýnem a užívala si mého osobního úspěchu. Vyšplhala jsem po schodech chrámu, udělala pár "povinných" selfíček a sedla jsem si na hranolky a na pivo. Na stánek hned nahoře musím pět jen chválu, protože jsem dostala obří porci hranolek i s tatarkou za skvělých 25,- a malého Zubra za 15,-. Cenově velmi přívětivé. Ve 13:05 jsem už líná sedla na autobus a svezla se do Bstřice na nádraží, odkud jsem vlakem jela zpátky do Valašského Meziříčí a domů.

Pro můj osobní pocit jsem vrchy chtěla hrozně moc přejít s přespáním. Zpětně ale vidím, že to vůbec nutné nebylo. Moje totiž zkrácená trasa měla jen něco málo přes 30 kilometrů a dala by se ujít během jediného dne. Takto jsem ale získala neuvěřitelný zážitek a poučila jsem se také v tom, že už NIKDY NECHCI JÍT nikam SAMA (haha, to chci vidět, kdo se mnou půjde :D). Aspoň toho psa mít sebou (musím si ho pořídit).

Bylo to hezké a už se moc těším na další výlety. Tuto trasu vám samozřejmě vřele doporučuji. Šlo se mi dobře i s plným batohem, stoupání bylo decentní a opravdu je většina trasy po hřebeni. "Jednorázoví" turisté jako já ji určitě ocení.

ValMez: červená - Lázy, zelená - až na Troják (přes Bludný a Marušku), modrá - u Tří kamenů, zelená....odtud libovolně podle cedulí na Hostýn (sama už nevím, kudy že jsem to šla)

Určitě to chci jít znovu :-).

A extra přidávám jednu nekvalitní fotku z mobilu, na které je zachycen "výhled" z rozhledny Maruška.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 30. července 2015 v 10:38 | Reagovat

Hezká fotka a krásný obsáhlý článek cesty, to by vyšlo skoro na knihu. :-)
To selfíčko bys ale taky mohla přidat. :-)

2 Yuuta Yuuta | Web | 3. srpna 2015 v 15:50 | Reagovat

Já jsem si říkala... Ty jo... Ta si nějak často dopřává túry, a pak mi došlo... vždyť... tohle už jsem četla :DDDD nicméně... předtím mě nenapadalo, co k tomu napsat,,, ale... díky Pavlovi... No... Má pravdu... je to velice detailní popis. :D A... mám ráda styl tvého psaní :D :3 Já... nevím... takovýhle popisy děje... píšu tak jak mluvím... a jakože... líp se vyjadřuju když píšu přímo povídky no... Ale... to už jsi asi stihla zaregistrovat :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama