Letovice. Noční cyklostezka.

6. srpna 2015 v 11:21 | Linda Mamerria |  Zápisník
Od mého putování na Hostýnské vrchy uběhly dva týdny a mně se za tu dobu stihlo nakupit jen pár zážitků, se kterými bych se s vámi chtěla podělit.
------------
Hned na začátku měsíce jsem byla navštívit nádherné město Letovice a byl to opravdu relaxačně strávený víkend :-). Původní plány byly válet se na blízké přehradě, to ovšem v neděli překazilo počasí a upřímně, ani ta sobota nebyla nijak slavná. Trvalo mi dvě hodiny, než jsem se odvážila do vody. Sluníčko bylo pořád schované (a tudíž se Linduška ani nemazala a pak se divila, prečo má spálené nožky) a voda studená. Nakonec jsem se přeci jen odvázala a hupsla tam. Blbla jsem jako malá, plavala si a užívala si konečně volný víkend (normálně trčím v práci)! Zpátky na ubytování (které bylo mimochodem na tělocvičně), se jelo až ve večerních hodinách. Mezi další aktivity, které jsem za ty dva dny stihla bylo courání po městě s návštěvou zámecké zahrady, nějakým záhadným způsobem jsem se zatoulala podle všeho k cyklostezce a taktéž jsem se stihla válet u řeky a číst si. Návštěvu restaurace a obchodů nemusím snad ani jmenovat :D.

A nadcházející týden? Strávený hodně pracovně. Tím, že dělám odpolední, tak nestíhám dělat tolik věcí, kolik bych chtěla. Maximálně večer nějaká procházka do lázní, kde si vždycky natočím do láhve kyselku. V jednom volném dni jsem ale stihla navštívit spolužačku (ještě ze střední). A abych se neflákala, tak jsem těch 30 kilometrů jela na kole. Cesta tam sice byla přes poledne, ale horko jsem nepociťovala (to přišlo až ve středu). Po příjezdu jsem dostala báječný oběd a jakmile jsem se trochu zregenerovala, šly jsme na zahradu do bazénu. Boží, potřebuju taky jeden! Navečer mě má DRAHÁ (jednou ji zabiju, než zabije ona mě) kamarádka ještě vytáhla na trénink k nim do Sokola, kde jsme se pořádně zničily a v 9 už jsem zase sedala na kolo a vyrážela směr DOMŮ (dalších 30km)! Další zkouška pro moje nervy. Mé přední světlo docela umíralo, takže v některých úsecích jsem vpodstatě neviděla. Málem jsem srazila nějakého opilce na kole, dvě daněly (podle všeho, mrchy se vůbec nábaly a stály přímo uprostřed cyklostezky, nebyla by to hezká srážka) a co to vedle mě šustilo v tom poli ani raději nechci vědět. No jestli tohle všechno dělám kvůli chlapům, abych se jim vysportovaná líbila, tak to jsem magor! Ne, nemám to zapotřebí a celou cestu jsem si to uvědomovala taky (a nadávala si a hodně). Klíďo píďo jsem mohla senout na vlak, že :D. Ale je to další zážitek do mé sbírky hrůz :-).


(Zdroj: weheartit.com)
Na výlety jedině ve dvou!


 

Hostýnské vrchy

29. července 2015 v 19:37 | Linda Mamerria |  Ty naše hory, Ta naše zem
Už od začátku prázdnin jsem pociťovala silnou touhu vypnout a utéct od lidí. Lákaly mě myšlenky jet na výlet. Můj drahý mozek neustále otravoval vzpomínkami na školu, co všechno jsem podělala, co jsem mohla udělat jinak a děsil mě (a stále vlastně děsí) nadcházející semestr. Věděla jsem, že se mi nepodaří sehnat nějakého parťáka na uskutečnění mých šílených plánů, tak jsem musela vyrazit sama. V mém jinak nacpaném rovzrhu jsem našla volno ve čtvrtek 23.7. a v pátek 24.7.

Samotné plánování akce začalo zhruba dva dny předem. Jako destinaci jsem zvolila k mému městu velmi blízké Hostýnské vrchy. Prvním důležitým krokem bylo vybrat trasu (samozřejmě ze veliké podpory mapy.cz na seznamu). Chtěla jsem co nejpohodlněji přejít celý hřeben z Valašského Meziříčí až do Bystřice pod Hostýnem. Když jsem si načetla poprvé profil trasy, hned jsem zavrhla značnou část cesty po červené. Vylézt na nejvyšší vrchol vrchů Kelčský Javorník bylo lákavé, ale nepřišlo mi to dostatečně pohodlné. Zvolená cesta nakonec spočívala v rychlém vystoupání nahoru, kde jsem se držela až do samotného konce.

Počasí se celý týden chovalo všelijak. Neustále jsem kontrolovala předpověď a stále jsem nevěděla, co vůbec čekat. V jednu chvíli mi hrozily silné bouřky a k tomu tropická vedra, kdežto pátek se měly teploty držet na 24°. Ve čtvrtek - den odjezdu u nás bouřky opravdu začaly. Trochu skepticky jsem si sbalila batoh, ale nikam jsem se zatím nechystala. Do dvanácté se naštěstí počasí uklidnilo a já se těšila na spoj ve dvě. Jenže! Na poslední chvíli jsem si vzpomněla na karimatku...a nebyla. Z domu jsem vylítla co nejdříve to šlo a vzala to přes Sporitisimo. Koupila jsem jednu z nejlevnějších karimatek za 249,- a utíkala jsem na vlak (stejnou karimatku jsem pak dokonce několikrát "potkala" na zádech iných turistů).

První zmatení přišlo hned ve Valmezu. Na kterou stranu to mám jít? Podle mapy jsem si to vcelku pamatovala, ale nikde jsem neviděla slibovanou turistickou značku (což mě rozhodně neuklidňovalo). Totiž, Linduška si nestihla vytisknout žádnou mapu a turistickou mapu Hostýnských vrchů doma nemáme, protože tam to všichni přeci znají. Trasu jsem měla hlavně "uloženou" v paměti a pak napsaný tahák na malém ušmudlaném papírku (stylem: červená - Lázy, zelená - Troják, modrá - U Tří kamenů....). Hned jak jsem značku našla na první lampě (doslova), vyrazila jsem ku svému cíli - Hostýn.

Červená mě z města "vykopla" celkem rychle a celkem rychle šla i do kopce. Nebylo to nic šíleného, mírný asfalt, kde občas projelo nějaké to auto. Nepříjemným byl hlavně začínající déšť a já hned na začátku vytahovala pláštěnu (naštěstí jem ji potřebovala opravdu jen první hodinu cesty z celého výletu). Z domu jsem si jako první záchytný bod pamatovala vesničku Lázy a nemohla se dočkat, až se tam dostanu. Šla jsem už pěknou chvíli, cesta mířila pořád vzhůru (občas mi mýtiny v lese poskytly nádherné výhledy) a najednou jsem uviděla domky. Lázy! Alespoň v tu chvíli jsem v to doufala. Cedule žádná, kdo ví. Kousek nad osadou jsem zastavila u cedule "Naučná stezka T.G.M.". Aha. No to jsem opravdu netušila. Podle mapy jsem zjistila, že Lázy jsou ještě kus přede mnou a že cesta povede ještě výš do kopce. Začala jsem se bát. Slunce už nebylo tak vysoko, jako v poledni a značka ukazovala do hustého (snad smrkového?) a temného lesa. Ze srandy jsem své nohy přemlouvala k chůzi větou, že "Bude mnohem hůř." Kdybych si jen tehdá uvědomila pravou váhu těch slov, asi bych se hned otočila a pelášila zpátky na nádraží :D.

Cesta neubíhala, pořád jsem šla do kopce. Po shlédnutí hodinek uběhly jen dvě hodiny. Cože?! Už jsem chtěla domů a došla mi voda v malé láhvi (a kdo má proboha lovit tu velkou z batohu). Cestu mi v "černé hodince" zkřížila cedule s nápisem STUDÁNKA. Slezla jsem metr do lesa a tam krásné posezení. Jo! Sedla jsem si, napila, odskočila si (jako bych najednou přibrala 10 kilo, spocené šortky a kalhotky jdou fakt těžko sundat a ještě hůře nandat) a nasoukala do sebe banán - to abych nabrala energii. Otočím se, že vyrazím a kousek u další lavičky vidím nějaký bordel. Šla jsem blíže a to byly věci! Hromádka oblečení, kartáček, pasta. Různě se to válelo na zemi a samozřejmě pěkně zmoklé. Přímo na lavičce pak byla promočená Bible a nějaké pouzdro. Pohled na ty věci mě šíleně vyděsil a já se jala úprkem pryč. Kdyby tam byl aspoň batoh, nebo vůbec další důkaz o přítomnosti člověka, ale já tam seděla 10 minut a nikde nikdo! Na blízké rozcestí (kde se křížila se stezkou i cesta) jsem dorazila už docela uklidněná.

Záchvaty strachu a nedůvěry v sebe sama mě znovu přepadly až po telefonátu mojí ustarané maminky. Prošla jsem totiž několika místy, kde se les potkával s polem (byly tam všude nádherné výhledy) a byla jsem taktně upozorněna na stavy divočáků v Čechách - silně přemnožení. A začala jsem nervit a to až do konce mého putování. Neustále jsem poslouchala zvuky lesa, jestli tam náhodou není nějaké to chrochtání. Bedlivě jsem pozorovala i své okolí a vymýšlela strategie úprku na stromy. A když se cesta stáčela okolo kaliště! To bylo namále! Do Láz už ale nebylo daleko. Malebná vesnička na kopci plná milých a přívětivých lidí. V místní hospůdce jsem si dala malé pivo, pokecala s místními a valila dál.

Znovu jsem šla temným lesem, znovu blízko pole a znovu jsem se bála. Cestu mi zkřížila jedna laň, ale jinak mě doprovázela jen jedna moucha. Dalším bodem na mém taháku byl vrchol Čečetkov. Už z fotek z internetu jsem nečekala nic extra a taky že nebylo. Zase jenom les. kdybych se tak nebála (zbytečně samozřejmě), asi bych naň měla jiné vzpomínky (nebo alespoň nějaké).

Mé očekávání předčil až vrchol Bludný. Vyšplhat se na něj bylo po několikakilometrové cestě náročnější (kór s batohem), ale ty výhledy byly dokonalost sama! Lákala mně možnost zde ukončit den, ale slunce se ještě drželo nad kopci a já bych určitě ještě dlouho nezatuhla. Zamířila jsem k Marušce. Taková hezká dřevěná rozhledna. No tam zase bylo lidí. Spousta párů sem šla pozorovat západ slunce (a že teda byl nádherný!). Jelikož je to stavba dosti otevřená, roztáhla jsem si karimatku v mezipatře, které bylo nejvíce kryto před silým větrem, který na vrcholech kopců bývá. Schoulila jsem se do spacáku a těšila se na klidný spánek, který se samozřejmě nekonal. Ještě o půlnoci jsem neustále slyšela divné zvuky a bála se, co za potvoru to dole venku je. Prasata by se navrh za mnou po těch schodech nedostala, ale co takový toulavý pes?!

Druhý den jsem se vykašlala na nějaké východy slunce nebo brzké vstávání. Kolem páté jsem si sice byla odběhnout, ale slucne bylo ještě schované za kopci. Beskydy byly zakryté mlžným narůžovělým oparem, ale více vidět nebylo. Po osmé jsem se probudila definitivně a v 9 už byla na cestě. Za malou chvíli jsem se dostala na další záchytný bod -Troják. V hospodě jsem se občerstvila kofolou a natankovala vodu do zásoby. Odtud už byla cesta mnohem klidnější a pohodovější. Podle cedulí jsem zjistila, že jsem z Naučné stezky T.G.M. navázala na Hostýnskou běžeckou magistrálu, která už je mnohem frekventovanější. Na samotný Hostýn nebylo daleko.

Část magistrály byla pro mě stále velkou neznámou, ale brzy jsem došla k úsekům, které dobře znám. Je to část hezká, pohodová, hlavně po hřebeni s pár výhledy, i když převážně lesem. Přeci jenom ale jedno zastavení musím nazvat jako odporné. U Tří kamenů je sice lavečka (a dokonce pod stříškou), místo je to ale podle všeho velmi turisticky vytížené a taky to tam tak vypadá. Bála jsem si vůbec sednout, natož položit batoh na zem. Byl tam neskutečný bordel. Na tyčce sice vysel pytel na odpoadky, ale byl přeplněný a hromady obalů se válely i kolem něj. Příliš jsem se tam nezdržovala a raději jsem pokračovala v cestě.

Ve 12:00 jsem seděla konečně kousek pod Hostýnem a užívala si mého osobního úspěchu. Vyšplhala jsem po schodech chrámu, udělala pár "povinných" selfíček a sedla jsem si na hranolky a na pivo. Na stánek hned nahoře musím pět jen chválu, protože jsem dostala obří porci hranolek i s tatarkou za skvělých 25,- a malého Zubra za 15,-. Cenově velmi přívětivé. Ve 13:05 jsem už líná sedla na autobus a svezla se do Bstřice na nádraží, odkud jsem vlakem jela zpátky do Valašského Meziříčí a domů.

Pro můj osobní pocit jsem vrchy chtěla hrozně moc přejít s přespáním. Zpětně ale vidím, že to vůbec nutné nebylo. Moje totiž zkrácená trasa měla jen něco málo přes 30 kilometrů a dala by se ujít během jediného dne. Takto jsem ale získala neuvěřitelný zážitek a poučila jsem se také v tom, že už NIKDY NECHCI JÍT nikam SAMA (haha, to chci vidět, kdo se mnou půjde :D). Aspoň toho psa mít sebou (musím si ho pořídit).

Bylo to hezké a už se moc těším na další výlety. Tuto trasu vám samozřejmě vřele doporučuji. Šlo se mi dobře i s plným batohem, stoupání bylo decentní a opravdu je většina trasy po hřebeni. "Jednorázoví" turisté jako já ji určitě ocení.

ValMez: červená - Lázy, zelená - až na Troják (přes Bludný a Marušku), modrá - u Tří kamenů, zelená....odtud libovolně podle cedulí na Hostýn (sama už nevím, kudy že jsem to šla)

Určitě to chci jít znovu :-).

A extra přidávám jednu nekvalitní fotku z mobilu, na které je zachycen "výhled" z rozhledny Maruška.

To Do LIST

27. července 2015 v 22:59 | Linda Mamerria |  Zápisník
Při mém každovečerním projíýdění článků o zdravé výživě jsem se rozhodla napsat seznam věcí, cvičení a jídel, které bych ráda zařadila do svého režimu. Hodit je na blog je pro mě jednoduchou zárukou to nezapomenout.

- Vstávat BRZY!
Ano, téměř v každém článku (i na stránkách FirstClass) jsem se dočetla, jak je důležité vrzy vstávat. A kde jsem já? V 9 ráno lezu totálně zničená z postele...a pak se do ní v poledne vracím, ještě zničenější.

- Ranní TRÉNINK
Velmi ráda bych začala svý rána něčím akčnějším. Už delší dobu si plánuji válet na kole. Jenže! Budík jako vždy nasraně típnu a chrním dál. Změní se na tom něco zítra?

- Více POHYBU
S ranním cvičením vlastně souvisí cvičení celkově. Moje běhománie a jiné podobné zase rychle odezněly a zůstalo mi opravdu jen to čtení článků. Dnes jsem se to sice pokoušela dohnat, jenže čas do začátku školy se rychle krátí a už tolik dní jsem zbytečně promrhala. Jak je to možné?! Kde skončila moje MOTIVACE? Zak kterým kopcem jsem ji zase nechala?!!

- Zákaz PŘEJÍDÁNÍ SE
Přijela na návštěvu teta a způsobila mi lehčí deprese. Je hubená, jak lunt. Když jsem jí žádala o rady tak zní vylezlo, že jí velmi málo. V podstatě vůbec. Ne, takto moje cesta nepovede. Jím ráda ale moc. Zde leží můj problém. Prostě a jednoduše žeru. Nejhorší je to samozřejmě večery po směně. Z lidí jsem tak rozčilená, že bez problémů sním večeři o objemu tří.

- Datlový SIRUP
Nejezte cukr. Cukr je zlo....to čtete všude a poslední dobou s tím mohu jen souhlasit. I pouhý čtvereček čokolády mi neudělá dobře (a to jsem dříve sežrala tabulku Milky na posezení). Dnes je to ale jiné a můj žaludek se cukru zuřivě brání. Kašičky či jáhly jsem si začala sladit rozmačkaným banánem a nemám si na co stěžovat. Chci si tak udělat i palačinky, ale mezi plány se mi vecpaly myšlenky na datlový sirup. Podle všeho je to super a zdravá náhraža cukru. Asi to taky nebude úplně vhodné řešení (nejlepší je cukr prostě nejíst, jen v ovoci), ale za zkoušku dám v obchodě jen drobný finanční obnos a mé chuťové poháry už se těší na nové možnosti.

- Každý den VLOČKY
Je tohle reálné? Nezbláznila jsem se? Mamina dovezla z obchodu nově pohankové a jáhlové vločky. Zatím jsem je měla dvakrát (snad) a dobrý. Jen jsem je zalila horkou vodou, počkala, dokud nebyly příliš horké a jedla jsem. Žádné zbytečné čekání, až to nabobtná. Není čas. A chutnalo mi. Jestli to bude bláznovství, se takto stravovat každý den (jednotvárná strava?), to opravdu nevím, ale bude to velmi chutné a zdravé bláznovství. Ovoce si do vloček můžu přeci hodit každý den jiné :-).

- Nepřítel jménem ZELENINA
Ale kdepak. Nebo........Hmm. Jak která. Na BROKOLICI totálně ujíždím. Rajčata a cuketa se také pomalu stávají stálicemi v mém jídelníčku, ve kterém se už roky drží na prvním místě LEDOVÝ SALÁT, ale chtělo by to obohatit. To bude zase dlouhý a náročný běh.

- Zázrak ACAI
Není co dodat. Prostě bobule, které bych chtěla alespoň okusit, když jsou podle všeho tak zdravé.

- Na klouby je tu GOJI
Další kouzelné bobule. Tentokrát červené a s divnou kovovou pachutí. Nechutnají mi, opravdu ne, ale ženské z revmatické diskuze si je neskutečně pochvalují, tak to hecnu a ozkouším. Do té KAŠE se hodit budou. Jen kvůli nim už budu muset do kapsy sáhnout opravdu hlouběji.

- Duševní OČISTA
Konečně jsem sesmolila nějak poslední bod. Skrývá se pod ním mnohé. Meidtace, čtení, jóga...Zkrátka vše, abych byla v pohodě. Dále je mým cílem obohatit svoji slovní zásobu a schopnost komunikace, která se mi na té výšce neskutečně zhoršila. Stal se ze mě mamlas a tupoun. Přiznávám ale, že nevím, kde přesně začít. Nějaký tip na knihu? :-)
 


Na Bečvě byly kačeny.

19. července 2015 v 22:31 | Linda Mamerria |  Zápisník
Dnešní směna byla opravdu strašná. Lidi byli drzí, nezdravili a pořád se jim něco nelíbilo (třeba fakt, že nemají na kartě dostatek peněz). Všechno jsem odnesla já. Byla jsem z toho špatná, utahaná a pěkně nabručená. Cestou domů jsem viděla alespoň částečně skrz paneláky úžasný západ slunce. Hned po příchodu jsem si sbalila na cestu Spritz (od Avanti tuším) a jela jsem se podívat k řece, odkud je nejlepší výhled. Než jsem se ale vůbec někam dostala, měla jsem po parádě. Slunce zapadlo, obloha se zatáhla a hrozilo, že už domů nedojedu suchá. Sedla jsem si teda v parku, popíjela a koukala jsem se na protější kopec, kde se honily blesky. Voda v řece ale byla nádherná. Vítr vanoucí v proti směru vody vytvářel na hladině nádherné jemné vlnky. Když jsem se po chvíli ohlédla za sebe, nestačila jsem se divit. Obloha se na chvíli vyjasnila a na nebi se tak rozlily krasné červeno-oranžovo-růžové odstíny. Ihned jsem se zvedla, popadla kolo a jela jsem se podívat dál po řece. Na vhodném místě jsem zastavila a koukala jsem se. Jen koukala. Hodně lidí má potřebu cestovat, aby se cítili tak nějak lépe. Aby si dokázali, že něco viděli, ale mně stačilo bohatě tohle. I když jsem viděla až finále, neskutečně mě to uklidnilo. Poslední dobou se zaobírám různými otázkami o sobě samé a takové to momenty mi pomáhají uchopit fakt, že ne vždy má všechno odpověď. Někdy se stačí zaměřit jen na přítomnost. Vnímat tu krásu kolem i v nás. Odpoutat se od veškerých problémů, hodit je za hlavu a užívat si jedinečnost času, který máme.

Podél řeky jsem se pak vracela i domů. Hladina se pořád naprosto famózně třepotala a téměř ve tmě jsem na ní pozorovala kačeny. Byla tam jedna velká rodinka, plavala uprostřed. Jen tak, volně a svobodně.

Ne, můj život je můj. Nemusím vycházet vždy se všemi. Nemusím se podřizovat názorům ostatních. Nebudu dělat věci tak, abych se líbila. Já prostě jsem a mám se ráda se vším všudy. Proč se neustále zajímat o názory ostatních, když na nich pak vlastně vůbec nesejde? :-) Ale jsou názory a připomínky pár lidí, které ocením vždycky - moje rodina a nejbližší přátelé. I ty kačeny si plavaly pospolu - byla to jedna velká rodina.

Nové šaty. Saturn. Běhománie. (Ne)výlet. Cuketa.

13. července 2015 v 19:35 | Linda Mamerria
Před pár dny jsem zaúkolovala sestru, aby mi vyzvedla od přepravní služby šaty. V H&M jsem si totiž oblíbila jejich kolekci šatů za 299,- natolik, že mi nestačily jedny se vzorem květin, ale musela jsem mít další a v barevné variantě "chrpová modř". Jelikož jsem šaty nesehnala v obchodě, objednala jsem si je přes internet. Trvalo to celkem 3 dny a šatičky putovaly až z Polska. Možná právě proto nebyly u nás v obchodech. Připlatila jsem si sice za poštovné, ale stálo to za to. Navíc perfetkně vypadají s mojí novou kabelkou z "Gejtu". K tomu obuji své totálně prošlapané balerínky a jde se do báru! Jednou tam ty boty snad nechám v odpadkovém koši :D.

Páteční večer jsem strávila ale mnohem zajímavěji než poflakováním někde u drinku. Můj drahý bratr si totiž nedávno taky pořídil něco do sbírky, a to hvězdářský dalekohled. Světelné podmínky v noci byly výborné a tak nebylo co řešit. Vzali jsme auto, kamaráda, dalekohled a jelo se. Jasné nebe nám umožnilo pozorovat spoustu nádherných věcí. Už pouhým okem byla vidět mléčná dráha a tisíce hvězd. Hned ze začátku nás upoutalo malé červeně svítící cosi, z čeho se vyklubal Saturn. V dalekohledu byl nádherně vidět i s prstenci. Připadalo mi to neskutečně roztomilé, taková malá tečka obklopená prstýnkem a on je to ve skutečnosti obr vzdálený 1 283 400 000 km od Země. Po Saturnu jsme pozorovali ještě galxii Andromeda. Ta se v "kukátku" jevila jako oválná mlha s bílým středem. Bylo to neskutečné. Čas se nám ale krátil (mobil na mě řval už několik hodin, že mám jít spát) a o půl druhé ráno jsme jeli konečně domů.

Sobotní večer jsem už ale v hospodě částečně strávila. Našla jsem v kabelce nějaké drobné a šla provětrat nové šaty. S mamkou jsme si dali v báru točený Kingswood. Svědomí mi ale nedalo spát, tak jsem šla ještě v deste večer běhat. Nezvykle jsem zvolila trasu kolem řeky a nakonec uběhla (pro mě) ústyhodné čtyři kilometry. Jak se k běhu teprve dostávám, je to pro mě opravdový úspěch. Plíce mě navíc pouštějí dopředu jen ztěží a tohle považuji za velký milník. Po běhu se cítím tak zničená a zároveň uklidněná, až se tomu věřit nechce :-), ale kdo běží, ten ví.

Nedělní ráno mělo být ve znamení kola. Sice pozdě ale přec jsme se znovu s maminou vydaly na výlet. A ejhle. Po pár kilometrech mátino kolo vypovědělo službu a my skončily akorát na kofole v hospodě za městem. Tak příště :D. Alespoň jsem měla dost času se připravit na odpolední směnu v práci, kde mě pro změnu nadchlo nové číslo Albert magazínu. Na dnešní oběd jsem se právě jedním receptem z magazínu nechala inspirovat a uvařila jsem těstoviny. Udělala jsem jako vždy veliký nákup zeleniny, narychlo zkoukla recept a už jsem jela podle svého :D. Na pánvičce jsem si opekla nastrouhanou cuketu s nakrájenou paprikou, bokem připravila "zálivku" z prosciutta, sýru, smetany a hodila do ní i hrst slunečnicových semínek. V závěru se všechno smíchalo s těstovinami a byly hody. Nacpaná k prasknutí jsem se pak vydala na procházku do města užít si konečně volno!


(Zdroj: Albert)

Zaspání. Krev z nosu. Palačinky. Nový cyklodres.

10. července 2015 v 9:23 | Pruv |  Zápisník
Není lepšího rána, když do vás začne sestra v 8 ráno drbat, v kolik že máte jít do práce. A dopr****! Dobře, směnu na 9 jsem ještě stíhala, ale ne zrovna pohodlně. Co mi ale spravilo den? Esemes od šéfky (přesně v 8:06), že mám přijít až na 10! Někdo nahoře mě má asi rád :D.

Můj vystresovaný žaludek ještě z nepříjemného probuzení jsem pořádně napumpovala pohankovou palačinkou a smoothie stylem "co dům dá". Chuťově bylo výborné, jen ta vůně....spíše jako smrad z hniloby :D. Kombinace melounu, ananasu, jablka, broskve a hroznů je sice výborná, ale já přeci jen meloun extra nemusím (a dnes nebylo ani horko). Z vůně celého nápoje jsem byla docela rozpačitá.
Snídani jsem ovšem v půlce musela přerušit, jelikož mi z mě zase neznámých důvodů začala téct krev z nosu. No hurá, takže zase sprint do koupelky a mučit se ledovou vodou, dokud to nepřejde. Přešlo, a já si svoji snídani konečně v klidu dojedla.
Palačinky připravovala moje sestra (dá se velmi jednoduše uplatit různých ovocem), ale příště ji asi kousek těsta ukradnu. I když byly výborné, dala bych do nich méně cukru. Nebo raději vůbec žádný, chtěla bych zkusit jako ochucovadlo banán. Poslední dobou mě cukr spíše poráží, než že by mi pomáhal. Celkově poslední dobou spíše táhnu ke přirozenější chuti jídla. Z příliš slaného nebo sladkého se mi zvedá žaludek :/.

V poslední řadě jsem se chtěla pochlubit novým cyklodresem! Trpím menší obsesí po sportovním oblečení (a oblečení celkově) a když jsem viděla akci v Lidlu, musela jsem si tam ráno ve čtvrtek na 7 zaběhnout :D. A jsem maximálně spokojená. Dres mi perfektně sedí, je z příjemného materiálu a příjemná byla i cena. Mimo jiné mi ladí i ke kolu! Maximální spokojenost :-).

Poslední dobou se cítím nějak lépe. Cítím se být svobodná a prostě šťastná. To bude asi tím, že mám více času se věnovat sama sobě :-).



(Zdroj: weheartit.com, 10.7.2015)

Je věk pouze stav duše?

8. července 2015 v 21:05 | Pruv |  Questioning
Člověk si sám rozhoduje o tom, zda je starý nebo mladý. Já věk považuji hlavně za stav mysli a v tomhle ta moje právě pokulhává. I když poslední dobou překypuji energií (ano zdravotní životní styl se konečně projevil) a já se fyzicky cítím jako před 5 lety, duševně se začínám vnímat jinak. Hormony pracují a objevuji v sobě mateřské pudy (už nějakou dobu). Přítel mě ale opustil a tak si budu muset počkat nějakou dobu na nového. Vnímám, jak se mi mění tělo, stárne kůže a z prsa se mi pomalu mění v beztvarou hmotu. Mé vždy lehce oblé křivky se najednou derou do stran a mám pocit, že ze mě za chvíli bude obryně. I když mám důvody, se cítím mladá a krásná, chovám se jako dítě, většinu času si připadám jako třicátnice, která by si měla rychle pospíšit v životě. Nemám své zázemí, nemám chlapa ani dítě...jako bych něco prošvihla. Přitom mám podle ostatních času ještě dost, jen to tak sama necítím.

Hnusný pocit prázdnoty. Pocit, že mi něco uniklo, že jsem něco prošvihla. Něco, co už nikdy nedoženu.




Kdy je člověk opravdu starý a kdy mladý?

Don't fuck up

8. července 2015 v 18:55 | Pruv |  Zápisník
Zkouškové ve škole na mě jako obvykle zapůsobilo enormní chutí na sladké a jídlo obecně. Když moje váha začala atakovat pro mě velice nepříjemné hodnoty, rozbrečela jsem. Řekla jsem si (už snad popadesáté), že je načase se sebou něco udělat. Ok, začnu jíst zdravě, hýbat se, do jídelníčku musím přidat hodně zeleniny a ubrat sacharidy. První dny šly lehce a dieta mi nevadila. Uplynuly však ani ne dva týdny a já se začala nenápadně cpát. Kdo může taky odolat kýblu oříškové zmrzliny, když vám jej babička naservíruje pod nos.

S pohybovými aktivitami to jde taky velice rychle dolů. Včera jsem si zaběhla ještě své 3 a půl kilometry a dnes mi bylo líno vylézt i z postele. Počasí tomu taky nepřidalo, takže jsem si nemohla sednout ani na své milované kolo.

Po včerejším běhu jsem se přitom cítila tak skvěle, vyrovnaně, tak akorát unaveně (jo a byla jsem celá nechutně zlitá potem, but who cares). Měla jsem ze sebe fakt dobrý pocit. A dneska přes veškeré plánování prd.

Ale jo, jedno jsem udělala. Dostala jsem neskutečnou chuť na mango, tak se šlo nakupovat. V košíku mi nakonec kromě zmiňovaného manga přistály broskve, meloun, rajčata, brokolice, 2 saláty,mozzarella a iné dobroty. Takže se mám čím zdravě cpát během následujícíh pár dnů. Držte mi palce, přes ty strašné směny (doslova jimi zabiju celý den) mě určitě bude honit veliká chuť na sladké a různé olejem nasáknuté "chuťovky"!

Běžná "holčičina"

10. srpna 2014 v 22:53 | Lin
ticho, odmlka, pauza,mlčení...téměř dva roky netvořivosti

Jen tu tak sedím, se zašpuntovaným nosem (zase jsem si v něm škrábala a valí mě z něj mililitry krve - jsme přeci přesní) a přemýšlím nad běžnými holčičími starostmi. Přeci jen jsem obyčejná holka z Moravy, mladá a hloupá. Celý den řeším jen kosmetiku, zda dobře vypadám. Nadávám si, proč jsem si jen ten make-up dávala v tom horku, když se mi pak nechutně roztéká na obličeji (měl aspoň UV a není ze mě rajče, to je plus). A večer si sepisuji do sešitku, co jsem všechno snědla a zase nadávám. Dvě odpolední svačiny, megaporce večeře. Mé typické přejídání, kterého se nedokážu zbavit. Můj žaludek se vzpírá, jsem nadmutá, vypadám jak v 7 měsíci těhotenství (dříve to bylo jen 3, ale pracujte v hospodě, kde dostáváte dvě teplá jídla denně, mega porce, to se přibere extrarychle!) a valím se jak kulička. Řekla jsem si před pár dny, že se sebou musím něco udělat. Cvičit, zdravě jíst, zdravě myslet. Takových blogísků i postů už tu bezpochybně bylo mnoho, ale držet si u sebe ten svůj JOURNAL a zapisovat vše, co člověk prožil, svoje pocity a prožitky ze dne, ať už souvisejí s jídlem, váhou, s čímkoli, to jednomu prospěje. Takový tajný-veřejný deníček, ale on to stejně nikdo nečte - takže tajný.

A jaká je tedy rekapitulace?
  • Jsem tlustá a ještě nějaký čas budu. Přibrat za 3 týdny 4 kila...Pro takový úspěch doporučuji dvě velká jídla denně a na snídani velkou porci dětské kaše.
  • Do oběda jsem se s jídlem držela krásně. Ano, dala jsem si vysoce kalorickou sezamku, ale jen kousek. Je prostě výborná!
  • Po obědě jsem si sice dala možná trochu více (zbytek sezamky, pečené bramborové plátky, květák na mozeček s toastem), ale taky to není nejhorší.
  • Málo piju! Jako vždy, už roky. Víc jak litr a půl do sebe nenarvu, to prostě nejde! CHALLENGE
  • Mléko dnes minimálně. Jsem alergik...jedan velká choroba. Po dlouhé době množství přijatého mléka hodnotím jako plus, celkově mínus, zase mi bude blbě.
  • Jsem negativní, sebekritická, tak něco pozitivního.
  • Perfektně jsem si zacvičila :-)
  • Pravidelnost - po velmi ldouhé době!
  • Naučila jsem se osmičkový uzel! Ne, nesouvisí to s hubnutím, životosprávou, ale je to něco, za co jsem pyšná. Taky jsem si teoreticky pořádně projela základy horolezectví a doufám, že to naostro nepodělám. Dobře, už jsem lezla, ale byli jsme tři a nemusela jsem nikoho jistit!
A něco na zítřek?
Mám trochu strach, nestíhám, mám narvané léto jako nikdy předtím. Pořád někde lítám, pořád mám sbalené kufry a je to šíleně nepříjemné. Nemožnost se někomu svěřit, někoho obejmout, je to zdrcující. Najedou je ve světě člověk na všechno sám a musí se ze všeho vyhrabat sám. Zlepšilo se to, dala jsem si víkendovou pauzu. "Zavřela" jsem se v Brně a sama jsem se jen tak poflakovala (pževážně Vaňkovkou), a hlavně bez lidí! Chybí mi ticho i klid. A svoboda....



I want to break free

23. září 2012 v 19:47 | Pruv
(velice "originální" název článku, ovšem přesně definující mé momentální duševní rozpoložení)

Unuděná jsem včera před spaním vytáhla po měsíci háčkování. (Po mém pokusu o účes stylizovaný do Emmy Watson jsem se rozhodla pomalu dorůstající vlasy schovávat pod čepičky.) Jenže pro mě je to prostě šílená práce. Neustálé počítání a při jakémkoli podetření na chybu počítání všeho od začátku, v čemž já jsem machr. Nevynikám snad v ničem lépe, než v přidělávání starostí (berte jako další fakt, že neustále při psaní tohoto blábolu mačkám ve frekvenci 3 zmáčknutí na minutu to kouzelné tlačítko F11 a při tom si nesnesitelně zasekávám netbook). Po snad půl hodinovém mučení jsem to vzdala. Možná to vezmu do ruky zase za pár dní, možná měsíců (jak je mým zvykem odkládat a odkládat).

Ticho které pak nastalo mě vyloženě vyprovokovalo k přemýšlení (to dělám velmi nerada) a já tak zase upadlo do deprese. Zjišťuji, že ať udělám cokoliv, ať se jakkoliv zachovám, ať si cokoliv obleču, nikdy se necítím dobře. Nejsem to já. Ale kde je tedy to mé "pravé" já? A když už si myslím, že jsem snad našla duševní pohodu a štěstí, musím se něco stát. Něco se musí pokazit, abych si znovu uvědomila, že tak opravdu šťastná nejsem. Můj celý život je jen jedna velká iluze, ve které se věci co nesnáším velmi přátelí s mým různorodým citovým rozpoložením a útočí na něj plnou silou v převleku hodné pohádkové víly. (Jen tak mimochodem i v mém dospělém věku stále věřím na víly.) Nepomohlo mi ani následovat všechny mé módní, životní a kdo ví jaké další idoly. Nedokážu se najít a už se o to ani poslední dobou moc nensažím. Je tu jen ta příšerná nespokojenost sama se sebou. Necítím se dobře, všechno jsou jen nějaké stupidní a laciné masky. Občas si říkám, že bych takovou masku mohla nahodit natrvalo, ale to by musela být pořádná maska, propracovaná a navíc silná tak, aby dokázala potačit mou osobnost, zabít mě. Ale tolik by mi toho ušetřila. Co problémů mi moje povaha (utžená ze řetězu prosím pěkně) natropí! Přesto se často cítím velmi šťastná, ale ne já.

All credits to me :P

Kam dál